Vincenz Priessnitz a lázně Gräfenberk

Vincenz Priessnitz, zakladatel moderní vodoléčby, se narodil 4.října 1799 v rodině jesenického měšťana a majitele malé zemědělské usedlosti č.p.175 v osadě Gräfenberk Jana Františka Priessnitze. Po smrti bratra a dědice statku Josefa a po oslepnutí otce se 16letý Vincenz stal hospodářem a zdálo, že jeho život je již předurčen. Nepříliš vzdělaný, prostý mladík se však vydal jinou cestou. Pozorováním přírody získával zkušenosti, které překračovaly znalosti sedláka. Když v 17 letech utrpěl těžký úraz, odpozorovanou metodou omýváním vodou a zábaly se sám k údivu lékaře i všech v okolí uzdravil. Po uzdravení děvečky jednoho ze sousedů se zvěst o jeho umění začala šířit po kraji. V roce 1820 již k němu do domu přicházeli první pacienti k delšímu pobytu.  

Prosté omývání houbou se stalo symbolem jeho úspěchu, ale i trnem v oku místních lékařů, kteří v něm viděli nekalou konkurenci a šarlatána. Jejich stížnost dosáhla toho, že v roce 1822 mu  magistrát města Jeseník zakázal používání houby. Ale ani to nezabránilo léčiteli pokračovat v metodě, o níž byl přesvědčen, že je správná. Začal používat holé ruce s ještě pronikavějším výsledkem. Na popud zemského fyzika dr.Antona Schnorfeila bylo proti Priessnitzovi zahájeno soudní řízení, které se táhlo 8 let.!

Ještě v roce 1822 přestavěl rodný dům na vodoléčebný ústav . Vzdor vleklým sporům a pomluvám tak na Gräfenberku vznikly první vodoléčebné lázně na světě. Jejich vznik se oficiálně datuje rokem 1837, kdy Priessnitzova vodoléčebná metoda rozhodnutím císařské komise zvítězila nad všemi pochybovači. Napomohlo tomu nejen množství až zázračně uzdravených pacientů, ale též věhlas, který Priessnitz získal ve Vídni na císařském dvoře při konzultaci u nemocného arcivévody Antonína, velmistra řádu Německých rytířů. A právě rozhodnutím císařské komise směl Priessnitz provozovat vodoléčebné lázně bez omezení. 

Rokem 1837 začalo vítězné tažení Priessnitze a jeho lázní světem. Z chudé horské kolonie vzniká vyhledávané místo lázeňského pobytu i té nejvznešenější klientely včetně velkovévodů, knížat i králů, jak dosvědčují jejich seznamy (tzv.Curliste). A jestliže se  v roce 1830  u Priessnitze léčilo 54 pacientů, v roce 1837 to již bylo přes 500 a o dva roky později 1544. Mezi nimi bylo mnoho lékařů, kteří studovali Priessnitzovy metody a šířili je do světa. O Priessnitzovi začínají vycházet stovky knih, jeho následovníci zakládají vodoléčebné ústavy po celé Evropě. Vincenz Priessnitz  se tak stal iniciátorem moderního přírodního léčitelství. 

 Sláva i peníze mu umožnily naplno rozvinout i druhou přirozenou stránku jeho osobnosti. Vedle oslavovaného zázračného vodního doktora - jen připomeňme 6 pomníků od různých národů, které byly vděčnými pacienty na Gräfenberku vztyčeny na jeho počest, - tu byl šetrný a cílevědomý hospodář.  Vlastnil polnosti, pozemky se statky, domy, ale nejvíce se věnoval pochopitelně lázním.Nejprve přestavil rodný dům, poté v letech 1834-35 vybudoval dva léčebné domy a nakonec  v roce 1838 dal vystavět tzv.Hrad, velký léčebný dům s 30 pokoji, vanami a společenským sálem. Záhy v sousedství vyrostl další, tzv.nový léčebný dům. I jeho sousedé se podíleli na ubytování hostů. Tak vzniklo jádro lázní, jaké poznáváme na dobových obrazech dodnes. 

Vincenz Priessnitz je na vrcholu slávy. Rakouský císař Ferdinand V. mu roku 1846 udělil Zlatou občanskou záslužnou medaili I.třídy. Takové vyznamenání ještě nikdo ve Slezsku před ním neobdržel! Jediné, co mu chybělo, byl syn, dědic jeho majetku i díla. Ze šťastného manželství se Sofií Priessnitzovou se narodilo postupně 8 dcer, syn František záhy zemřel. Priessnitzovi konkurenti Johann Schroth z Dolní Lipové a Josef Weiss z Jeseníku již dědice měli.

Teprve roku 1847 se Priessnitzovým narodil syn Vincenz Pavel, do nějž šťastný otec vkládal velké naděje. Ty se bohužel nesplnily. To však Priessnitz nemohl tušit. Jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Protože si toho byl vědom, nechal vypracovat v únoru 1851 rozsáhlou závěť, aby ochránil obrovský majetek a jeho jméno. Lázně odkázal synovi pod podmínkou, že se stane vodním lékařem.  Podařilo se mu též vyhledat vhodného nástupce pro dobu, než syn Vincenz Pavel dostuduje. Zvolil lékaře Josefa Schindlera, vlastníka vodoléčebného ústavu Potočná v Jizerských horách.Vincenz Priessnitz zemřel 28.listopadu 1851 ve věku 52 let. Jeho žena Sofie jej přežila jen o tři roky. Oba jsou uloženi v rodinné kapli ve svých lázních. 

Šťastnou náhodou se po Priessnitzově smrti sešly nad společným dílem tři výrazné osobnosti: lékař Josef Schindler, Priessnitzův zeť Johann Ripper a slezský básník Philo vom Walde. 

Josefu Schindlerovi se podařilo až nemožné. Získal důvěru pacientů tím, že pokračoval - i když ne tak ortodoxně - v metodách svého předchůdce. A navíc oproti Priessnitzovi docenil význam lékařské vědy. Umožnil proto na Gräfenberku medicínské studium vodoléčby. Díky němu zná medicína Priessnitze dodnes. Lázně navštěvovala nejvyšší společnost, Gräfenberk přivítal i rakouského císaře Františka Josefa I. Schindler rovněž otevřel lázně zdravé konkurenci. Byl obdařen podnikatelským duchem a zařídil si své vlastní léčebné domy. Tohoto příkladu pak následovali další. Dědic lázní Vincenz Pavel Priessnitz tak přestal být jediným pánem na Gräfenberku. Proto od roku 1876 řídila lázně Lázeňská komise, aby zabránila malicherným sporům. 

Rakouský důstojník a vlastenec Johann Ripper vykonal to, co se marně očekávalo od Priessnitzova syna., který předčasně zemřel. Ripper inicioval výstavbu pomníků, sbíral svědectví o léčebných metodách a jejich výsledcích, dbal na pietní uchování všeho, co s Priessnitzem souviselo. Tuto úctu přenesl i na svou dceru Zdenku. Oba se stali štědrými donátory městského muzea v Jeseníku. Ripper jako předseda Moravsko-slezského sudetského horského spolku otevřel město a lázně turistickému ruchu, čemuž napomohla i železnice, jež dorazila do Jeseníku v roce 1888. 

Velkou oporu měl Ripper v nadšeném, až nekritickém opěvovateli vodoléčby Philo vom Walde, autoru monografií o Priessnitzovi a Schindlerovi. 

Po Schindlerově smrti roku 1890  jej nahradil Dr.Eduard Emmel, jehož otec byl zakladatelem prvního vodoléčebného ústavu v Rakousku. Vodoléčbu obohatil o nové metody, především masáže, i přes odpor věrných zastánců Priessnitze. Jako první podal lékařský popis léčby závažného duševního onemocnění. A zvláště příchodem známého neurologa Dr.Rudolfa Hatscheka se lázně začínají v tomto oboru profilovat. Díky těmto lékařům se zvýšila vědecká úroveň lékařství na Gräfenberku, a tím i příliv pacientů. 

Tomu odpovídá stavební ruch na přelomu století, kdy byla dokončena desítka nových lázeňských domů, restaurací a dalších zařízení. Období prostého životního stylu Vincenze Priessnitze tímto nenávratně skončilo. Gräfenberk se začal přizpůsobovat velkým světovým mondénním letoviskům. Lázně vstoupily do 20.století. 

S novým stoletím se změnilo i majetkoprávní postavení lázní - v roce 1909 byla uzavřena smlouva o zřízení společnosti  „Priessnitzovy léčebné lázně v Gräfenberku, společnost s ručením omezeným“. Priessnitzova rodina v ní vlastnila pouze 26% podíl. Společnost okamžitě zahájila velkorysou výstavbu sanatoria Priessnitz, jež bylo vybaveno tehdy nejmodernějším léčebným zařízením a vším dostupným komfortem. Gräfenberk tak opět získal světovost. V roce 1911 se zde léčilo přes čtyři a půl tisíce pacientů! 

Krátce po dostavění sanatoria přišel na Gräfenberk dr.medicíny a filosofie Josef Reinhold. S ním se rozvíjejí elektroléčebné metody a stvrzuje se psychiatrická tradice lázní. V polovině 20.let narostl počet hostů v lázních na dvojnásobek oproti roku 1911. 

Johannu Ripperovi a jeho příznivcům se muselo zdát, že svůj zápas o zachování lázní v Priessnitzově duchu prohráli. S odstupem času se to tak nejeví, dobové spory byly často uměle vyvolány. Lze jen litovat, že na zřízení samostatného Priessnitzova muzea v jeho tzv.rodném domě, které navrhoval Ripper v roce 1912, jsme si museli počkat 87 let. 

Priessnitzův vnuk Vincenz Alois vykonával již jen reprezentační funkce. Během svého života musel bohužel zažít dramatické zásahy brannou mocí do lázeňského života na Gräfenberku  během obou světových válek. Protože jeho manželství zůstalo bezdětné, vymřel jeho smrtí 18.ledna 1943 rod Priessnitzů po meči.  

Rok po skončení 2.světové války se Dr.Reinhold, který byl židovského původu a podařilo se mu přežít, vrátil na Gräfenberk, aby se pokusil napravit škody a navázat na zpřetrhané svazky se světem. V roce 1947 však náhle zemřel. 

Proběhla též radikální majetkoprávní změna. Lázně byly převedeny pod národní správu řízenou  tříčlenným kolegiem.  Na základě zákona Ústavodárného národního shromáždění roku 1948 byly lázně znárodněny. Tím se pronikavě změnila i klientela, namísto majetných vrstev přicházeli váleční invalidé, horníci a další pracující. Demokratizace lázeňské péče byla bohužel svázána s totalitním politickým systémem a vulgárním materialismem. Lázně procházely modernizační přestavbou, většinou ku škodě věci. Pestrý architektonický ráz lázeňských ústavů byl unifikován do beztvaré šedi. 

Až v roce 1955, kdy funkci ředitele lázní převzal primář a psychiatr Dr.Jaromír Rubeš, mohly lázně navázat na své tradice. Rozvíjejí se nové postupy balneopsychiatrie, daří se s nejmodernějšími poznatky vybudovat tradiční, avšak vědecky obohacenou „léčbu duše vodou“. Především jeho zásluhou proběhla v lázních  v roce 1959 I.mezinárodní konference o neurózách. Na ni navázaly každoroční mezinárodní konference Československé  psychofarmakologické  společnosti, které trvale obhajovaly světovou prestiž Gräfenberku. 

Do konce roku 1989 byl Gräfenberk správním centrem Lázeňské organizace Jeseník zahrnující všechny severomoravské lázně. Po zhroucení soucialistického režimu vznikly přímo na Gräfenberku samostatné Priessnitzovy léčebné lázně v rukou soukromých akcionářů.

Lázně znovu začínají ožívat a nabývají ztraceného koloritu.

Je zajímavým paradoxem, že největším konkurentem Vincenze Priessnitze se stal jeho přítel z dětství, Johann Schroth z České Vsi. Jako hospodář na statku v Dolní Lipové si získal pověst zručného léčitele domácích zvířat, zejména koní. Ve svých dvaceti letech začal nabyté zkušenosti aplikovat na nemocných pacientech. Základy Schrothovy léčby tvoří mnohahodinové celkové mokré zábaly a dietní systém střídající „suché“  dny půstu a „pitné“ dny - ne však vody, jak bylo zvykem Priessnitze, ale vína. To mu vyneslo přezdívky „žemlový a vinný doktor“. Vzhledem k této extrémní metodě obdržel povolení k lázeňské léčbě až roku 1840. 

Po jeho smrti roku 1856 lázně převzal syn Emanuel, zvaný „papá Schroth“. Ve spolupráci s lékařským dozorem zmírnil drastickou léčbu, což se projevilo ve zvýšeném zájmu pacientů. Jestliže se v roce 1838 léčilo v Lipové 17 nemocných, v roce 1889 to bylo 777 osob. 

Za vedení třetího z generace Schrothů Rocha došlo ke sporům, které vedly ke vzniku soukromých léčeben. Největší proslulost získal lázeňský dům Dr.Maxe Madera. Během své dlouholeté praxe v Dolní Lipové vydal řadu odborných pojednání o Schrothových léčebných metodách. 

O světovou proslulost Priessnitze se zasloužili jak jeho následovníci, tak konkurenti i protivníci. Gräfenberkem prošly stovky lékařů, z nichž mnozí zakládali - často za dramatických okolností - vlastní lázně: především v Německu, Rakousku, Uhrách, Francii, Anglii, USA atd. 

Prof.Dr.Wilhelm Winterniz založil na vídeňské univerzitě vědecké pojetí vodoléčby. 

Priessnitzův konkurent ve městě Jeseník Josef Weiss se prosadil s vodoléčbou v Anglii. 

Problémem se však stalo působení lidového léčitele faráře Sebastiana Kneippa. Jen člověku je totiž vlastní ctižádost, a proto byl uměle vytvořen spor mezi zastánci odlišných postupů o prvenství Priessnitze či Kneippa ve vodoléčbě. Kolik síly bylo vyplýtváno pro tuto malichernost! Jednak počátky vodoléčby naší civilizace spatřujeme v antice a jednak by se spíše slušelo hovořit o cíli, k němuž Priessnitz i Kneipp směřovali, a to ke zdraví člověka.

Vincenz Priessnitz, život a význam

 Miloš Kočka

   Můžeme-li mluvit někde o zázraku, je to Gräfenberk, malá osada u Frývaldova, dnešního Jeseníku. Tam, kde v roce 1819 bylo osmnáct prostých dřevěných chalup, v těžko přístupném kraji obklopeném ze tří stran horami, za dvacet let poté, v roce 1839, stály lázně světové pověsti, kam putovali nemocní za poslední nadějí, lékaři, vědci i šarlatáni pro nové poznání, urození pro rozptýlení a zábavu. Vídeňský Dr. J. E. M. Selinger v roce 1852 o tom napsal :

„Během dvou desetiletí se stal Gräfenberk  jedním z nejpozoruhodnějších míst na světě“.

 Tvůrcem zázraku byl Vincenz Priessnitz, místní chalupník, nadaný mimořádným talentem pro pozorování přírody, výjimečnou pamětí a intuicí, který vystihl naléhavou potřebu doby:

návrat člověk přírodě. Přihodilo se, co se v dějinách stalo nejednou: původcem převratného objevu nebo vynálezu nebyl vědec nebo mistr oboru, ale prostý člověk obdařený genialitou.

   V polovině 18. století se vystěhovalo několik občanů z Frývaldova na nedalekou stráň, zvanou Gräfenberk, aby měli blíž ke svým horským políčkům a zde založili osadu. Zůstali městskými občany, nepodléhali robotě a měli právo pást v biskupských lesích.

 S nimi přesídlil Jan František Priessnitz (1712-1789), jehož chalupa stála v osadě nejvýš. Hospodářství po něm zdědil nejstarší syn téhož jména (1753-1836), který si vzal manželku Evu Terezii Kappelovou z Lipové (1759-1825). Měli spolu šest dětí;  dne 5. října 1799 se narodil nejmladší: Vincenz.

     Nejstarší  syn Josef  dědic statku v r. 1807 zemřel a hospodář zanedlouho potom zcela oslepl. Tíha horského hospodářství zůstala na dvanáctiletém Vincenzovi, jeho sestře a staré matce. Od té doby mohl Vincenz chodit do školy jen zřídka. Učitelkou mu byla příroda, pro jejíž pozorování měl jedinečné nadání.

     V šestnácti letech jej stihl těžký úraz. Na poli se mu splašil kůň, kopytem ho srazil k zemi
a kolo povozu mu přejelo hruď. Přivolaný ranhojič prohlásil zranění za smrtelné, přežije-li,

pak pouze jako mrzák. Vincenz se uzdravil. Žebra narovnal přes hranu židle po způsobu mlynáře  z Písečné a na hruď pak vytrvale a trpělivě přikládal obklady namočené ve studené vodě, prý poučen příkladem srny, kterou viděl v lese si u pramene opětovně smáčet svou ránu. Sousedé měli uzdravení mladého Priessnitze za zázrak. On sám tím získal neotřesitelnou víru v léčivou moc studené vody. Když potom vodou úspěšně léčil nemoci zvířat a vyléčil i služku souseda, zprávy o tom se šířily a začali za ním přicházet nemocní, postupně i ze širokého okolí. Ordinací mu byla lavice za stodolou, léčebnými prostředky pramenitá voda, houba, kterou koupil na trhu, aby držela vodu, hlavně však intuice, rozvaha a vyrovnanost, jimiž získával důvěru. Měl výsledky a ty přiváděly další nemocné.

Nebylo je kde léčit. Vincenz Priessnitz v roce 1822 přestavěl se svolením otce rodnou chalupu na kamenný dům, jediný v osadě, do jedné místnosti umístil necky, vodu dodal domácí pramen, a tuto místnost pak užíval k léčení svých pacientů. Tak vznikl první vodoléčebný ústav na světě! Jednoduchý, prostý, ale první!    

   Pověst o léčitelském umění mladého Priessnitze přeskočila Ramzovské i Červenohorské sedlo a šířila se dál. Posílali pro něj od Šumperka, Králík, od Nisy, na Gräfenberk přicházeli nemocní zdaleka.

    Neměli kde přespat. Kde je ubytovat?  Všechny gräfenberské chalupy byly zařízeny jen pro prosté bydlení hospodáře s rodinou, pro ustájení dobytka a přechování drůbeže, často všechno pod jednou střechou. Mladý Priessnitz nabídl sousedům, že jim v jejich domě postaví místnost pro hosty. Náklady za stavbu mu zaplatí až z toho, co od ubytovaných dostanou. Pro sousedy, zvyklé jen na tvrdou práci v lese nebo na poli, to bylo lákavé. Priessnitzovi přinesla tato dohoda řadu výhod: rozšířil možnosti léčení, zavázal si sousedy, čelil jejich závisti  z toho, co jemu nemocní přinášeli, a v neposlední řadě získával nad nimi moc, poněvadž sám rozhodoval, koho a kde ubytuje. Později stejným způsobem zálohoval zřizování van v chalupách. Výborná myšlenka! V ní se poprvé prokázala organizátorská a podnikatelská schopnost, která se pak projevovala v celém jeho konání.

     V roce 1826 postavil Priessnitz pro hosty novou budovu s dvanácti obytnými světnicemi a jídelnou. K léčení v ní používal dvě velké vany, k nimž záhy přibyly tři další v malém, třicet kroků vzdáleném domečku. Rok 1826 je proto většinou chápán jako rok vzniku lázní.

 Věhlas Vincenze Priessnitze velmi vzrostl, když byl v roce 1826 pozván k císařskému dvoru do Vídně k osobnímu lékaři arcivévody Antonína, bratra císaře. Od té doby začala jezdit na Gräfenberk řada významných osobností. Zde poznávali nový život, jim dosud zcela neznámý. Bez sevření v tuhých límcích a obřadném obleku  se zde procházeli prostovlasí, v lehkém oblečení, často i bosí  v nádherné přírodě, pili křišťálovou vodu z pramene, jedli venkovský chléb s mlékem, otužovali tělo studenými koupelemi, řezáním dřeva, v zimě odklízením sněhu, vedli spořádaný život s pravidelným spánkem, oproštěni od všech všedních starostí. Vraceli se domů znovuzrození, plní energie a elánu a nesli s sebou pověst o muži, který novou, přírodní metodou vrací zdraví a dává radost ze života.  

  To všechno budilo žárlivou pozornost knížecího biskupského fyzika, doktora lékařství  a farmacie Antonína Schnorfeila, který z Javorníku vykonával v kraji zdravotní policii. Ten, podněcován frývaldovskými ranhojiči, jimž Priessnitz svou činností bral chléb, dal nejprve úředně zabavit houbu, kterou Priessnitz používal k omývání, s odůvodněním, že budí veřejné pohoršení, poněvadž obecný lid věří, že je očarována. Zásah nedosáhl kýženého výsledku, Priessnitz místo houby začal užívat dlaň, podle něj s větším účinkem, poněvadž „přichází život na život“.  Je tu náznak „živočišného magnetizmu“ podle učení Dr. F. Mesmera, tehdy v Evropě velmi rozšířeného, dle něhož i dotyk rukou má magnetický a uzdravující účinek. Někteří autoři tvrdí, že Priessnitz v ruce takovou sílu měl.

  Dr. Schnorfeil podal v červenci 1829 u Krajského úřadu v Opavě trestní oznámení na Vincenze Priessnitze pro neoprávněné léčení. Podle ustanovení trestního zákona z r. 1803 bylo léčení těžkým policejním přestupkem, který se trestal žalářem až do šesti měsíců.

 K Schnorfeilovu podání se připojil frývaldovský ranhojič A. Günther.

Trestnímu oznámení se V. Priessnitz pokusil čelit žádostí o povolení malého lázeňského ústavu o dvou vanách k očistě těla, jeho žádost podpořili kolektivním podáním jeho vlivní příznivci. Úřad vyřízení žádosti odložil do skončení trestního řízení.

  V říjnu 1829 byl Vincenz Priessnitz frývaldovským magistrátem odsouzen pro neoprávněné léčení ke čtyřem dnům žaláře zostřených půstem. Neústupný bojovník, přesvědčený o své pravdě, podal  v únoru 1830 odvolání. Zemské gubernium v Brně odvolání vyhovělo

 a Priessnitze pro nedostatek důkazů zprostilo obžaloby.

  Povolení k provozu lázní dostal Priessnitz až v lednu 1831, avšak omezené jen na očistu těla, k přijímání domácích hostů a pod dohledem frývaldovských ranhojičů Günthera

a Dittricha. Podnikavý léčitel vzal povolení úřadu do ruky velmi iniciativně: postavil kamenný dům s osmnácti místnostmi pro hosty. Ti však byli i nadále z daleka a Priessnitz je léčil. Již od roku 1829 léčil dokonce jejich  chronické choroby dlouhodobě, dal vést seznam léčených pacientů, a  právě tyto skutečnosti berou někteří autoři (Sajner, Křížek) za skutečný

vznik gräfenberských lázní.

  Frývaldovští dohližitelé podali v říjnu 1833 novou stížnost. Tehdy  se však Priessnitz nechtěl už jen obhajovat, chtěl bojovat za uznání svých objevů, své pravdy, o níž byl skálopevně přesvědčen. „Dokud z Gräfenberku odcházejí uzdravení lidé, které lékaři prohlásili za nevyléčitelně nemocné, nemá se má vodoléčba čeho obávat,“ prohlásil.

  O její úspěšnosti podal důkazy. V roce 1832 při epidemii cholery zemřelo v Javorníku - městě a v Javorníku - vsi, působišti Dr. Schnorfeila, během tří měsíců 154 lidí, také ve Frývadově Güntherovi a Dittrichovi umírali nemocní. Priessnitzovy, který ošetřil 21 případů cholery svou vodoléčbou, nezemřel ani jediný. Výsledek, který museli uznat i jeho nepřátelé.

  Spis se stížností frývaldovských dohližitelů se rozrůstal o četná vyjádření pro i proti.

 S rozhodnutím si však nikdo nechtěl pálit prsty. Priessnitz měl již mocné ochránce, o něm a jeho vodoléčbě začaly vycházet knihy, např.  A. H. Kröber (praktický lékař ve Vratislavi):

„Priessnitz na Gräfenberku a jeho metoda použití studené vody proti různým nemocem. Pro lékaře i laiky.“ Vratislav 1833. Tamtéž ve stejném roce vyšel podobný spis od Theodora Branda, královského vládního sekretáře. Tak se objemná stížnost dostala až na Zemské gubernium v Brně. Ani tam si s ní nevěděli rady. Priessnitz zatím léčil dál. V roce 1834 postavil další dům s 19 obytnými místnostmi a jídelnou pro dvě stě osob. Na Gräfenberku  se v  tom roce léčilo 256 lázeňských hostů.

   V témže roce vydal Christian Oertel, horlivý propagátor vodoléčby, v Lipsku obsáhlý leták, který nazval „Vincenz Priessnitz aneb Provolání ke všem vládám německých států ke zřizování vodoléčebných ústavů“.  Hned v jeho úvodu napsal:

„ Vincenz Priessnitz je slavné jméno onoho muže, jehož příklad mi dal podnět i odvahu, abych pro zdraví trpícího lidstva se obrátil tímto provoláním na všechny vlády německých států.“

  Oertelovo „Provolání“ se rozšířilo a vzbudilo rozruch. Lidé trpící chorobami byli zvědaví, ptali se a obraceli se na úřady a vlády, kdo je ten ,,Vincenz Priessitz, jehož zkušenosti dokazují, že každá nemoc, pokud je vůbec vyléčitelná, může být vyléčena bez zdlouhavého, nákladného, nejistého a nebezpečného užívání léků, pouze a jedině užíváním čerstvé studniční a pramenité vody, blahodárně, jistě, bez nebezpečí" a domáhali se odpovědi.

  Württemberská vláda se rozhodovala zřídit na svém území vodoléčebný ústav podle Priessnitzova vzoru. Věc bylo třeba předem prozkoumat. Vláda pověřila svého vyslance ve Vídni, aby Priessnitzovu vodoléčbu náležitě prošetřil. Ten se zevrubnou notou obrátil na císařský dvůr s prosbou o brzké sdělení.

  Vincenz Priessnitz byl u dvora již znám z návštěvy u osobního lékaře arcivévody Antonína a od té doby se řada osobností od dvora léčila na Gräfenberku. Byla tu však stížnost frývaldovských dohližitelů u Zemského gubernia v Brně, dosud nevyřízený spis

 s protichůdným obsahem. Zvláště knížecí biskupský fyzik Dr. Schnorfeil ostře napadal neškoleného šarlatána, který ohrožuje zdraví lidí jen pro vlastní zištnost. Bylo rozhodnuto poslat na Gräfenberk odbornou komisi, která prozkoumá podstatu Priessnitzovy léčby, posoudí jeho odbornost a podá návrh, zda jeho ústav může být zachován, nebo má být zrušen. Předsedou komise byl jmenován doktor lékařství, svob. pán z Türkheimu, jehož odbornost a nestrannost dávaly záruku objektivního posouzení.

  Komise byla na Gräfenberku osm dní, dala si Priessnitzem podrobně vyložit metody jeho léčby: pocení, druhy a účely jednotlivých koupelí, zábalů, tření, lesních sprch, pití vody, procházek i pracovního režimu - všechno, co podle Priessnitze, směřovalo k povzbuzení

 a zvýšení životní síly, která pak sama překoná nemoc. Členové komise mluvili i s nemocnými o samotě, aby jejich projev nebyl ovlivněn. Nakonec komise jednala i s frývaldovskými ranhojiči a s knížecím biskupským fyzikem Dr. Schnorfeilem a vyslechla všechny jejich stížnosti.

  Nález a posudek napsala komise až ve Vídni. Stálo v něm: 

„Priessnitz není žádný obyčejný člověk. To musí uznat i jeho nepřátelé. Není šarlatán, nýbrž muž, který je naplněn nejčistší snahou pomoci, kde může a k tomu je nadán znamenitými vlastnostmi. Počet těch, kdo nazývají Priessnitze šarlatánem a zištným, je jen nepatrný. Jsou to místní lékaři a ranhojiči, kteří vedou proti němu stížnosti ze závisti a obavy o svůj chléb.

  Nenáročný, nikdy se nevychloubá, vždy připraven pomoci svým nemocným ve dne i v noci, laskavý , ale přísný a důsledný  ve svém jednání.

  I když jeho ústav může trpět nedostatky, ať uzdravil mnoho nebo málo lidí, ať nemoci propuštěných  se po delším nebo kratším časovém odstupu mohou vrátit, vždy zůstává jeho léčebná metoda novým pozoruhodným jevem v oblasti zdravotnictví.

  Tento pozoruhodný jev a tento nevšední člověk zasluhují v každém případě plnou pozornost a každý násilný zásah by byl  na nepravém místě.“

   Krátce poté dostal Vincenz Priessnitz povolení k provozování lázní bez omezení.

   V  čem spočívá „nový pozoruhodný jev v oblasti zdravotnictví“- tj. mnohostranné, čistě přírodní léčebné prostředky a široký způsob jejich použití geniálním léčitelem - je předmětem dalších pojednání tohoto almanachu.

  Zde však šlo ještě o víc: o naléhavou potřebu doby. Doba osvícenství,  ,,věk rozumu

 a osvěty“, probudila v lidstvu nové síly i nové potřeby. Nové síly se projevily sty talentů

v technických vynálezech, které usnadňovaly lidem život (např. parní stroj, pluh)

 a zkracováním vzdáleností (parní lokomotiva, telegraf) je sbližovaly. Byla však i potřeba jiná, významnější.

  „Sta talentů ukazují výši své doby, ale genius vytuší, co jí chybí,“ napsal německý osvícenský básník Emanuel Geibel (1815-84). Tu potřebu vycítil francouzský filozof J. J. Rousseau (1712-78) ve svých dílech „Nová Héliosa“ a „Emil čili o výchově“: nutnost návratu člověka přírodě  vyjádřil i heslem „Vyjděte do lesů a stanete se lidmi“ a postulátem přírodní výchovy mladého člověka, jemuž „je první a nadlouho zůstane jedinou knihou Robinson Crusoe“.

   Vincenz Priessnitz Rousseauovo dílo neznal. Nezávisle na něm  vytušil naléhavou potřebu návratu člověka přírodě a jednoznačně ji prakticky realizoval. Po staletích zanedbávání, často i potlačování tělesné kultury a s ní i osobní hygieny přichází Priessnitz s novou vlastní realitou, osvobozující od mysticismu, dogmat a pověr, s praxí, která očišťuje a rozvíjí síly člověka a naplňuje jeho život radostí a sebedůvěrou. To je zásluha genia.

  Naléhavá a nyní objevená a uskutečněná potřeba doby byl důvod, proč se Priessnitzova vodoléčba tak rychle rozlila jako spásonosná vlna po Evropě a světě. Otevřela nový, netušený prostor, vzbudila čerstvé naděje. Také nesplnitelné naděje, že vodoléčba je všelék  na všechny nemoci. Vodoléčebné ústavy „podle Priessnitzova vzoru“ překotně rostly v cizích zemích. Mnohé stejně rychle i zanikaly: ty, jejichž majitelé se neřídili moudrou zásadou Priessnitze: „následovat přírodu, nic nevynucovat“.

  V celku Priessnitzova vodoléčba představovala změnu způsobu života, ale i změnu myšlení; nový životní názor. Ve shodě se zákony přírody, která, podle Priessnitze „nezná ústupku a slitování, v ní platí zákon: buď-anebo“, vyžadoval, aby člověk převzal sám odpovědnost za své zdraví, poněvadž každý nejlépe ví, co mu prospívá a co škodí. Zdraví se nedá koupit, vyžaduje vlastní denní péči, vůli a zdrženlivost. Priessnitz to nazýval charakterem. „Kdo tento charakter nemá, nebo svůj slabý nechce posílit, ten ať se vodoléčbě raději zdaleka vyhne.“

   Je pozoruhodné, že k Priessnitzovým objevům s jejich osvobozením  od pověr a strachu došlo právě v místě, kde pod kopcem bylo v čarodějnických procesech během pouhých sedmi měsíců roku 1651 upáleno 98 lidí, z toho 23 dětí, které, jak jejich matky na mučidlech doznaly, zplodily s ďáblem. Dějiny mají svou ironii - i zákonitost.

   Nález císařské komise z Vídně a povolení úřadů uvolnily Priessnitzovi ruce. Dal vypracovat plán k velkorysé stavbě,  jež měla vyřešit problémy s ubytováním, léčením a stravováním stále rostoucího počtu lázeňských hostů. Aby stavba rychle pokračovala,  stavitel vyzvedl vnější zdi až do druhého patra bez dostatečného vnitřního spojení. Po deštích a za prudkého větru se část stavby zřítila a v troskách zahynulo pět dělníků a šestnáct jich bylo těžce zraněno. Většina literatury tuto skutečnost, zaznamenanou v matrice zemřelých města Frývaldova, zamlčuje. Podle Dr. J. E. M. Selingera poskytl V. Priessnitz pozůstalým značnou podporu a o zraněné se postaral.

   Stavební komise, která u zřícené stavby zjistila špatný kámen a šizení malty, nařídila, že nová stavba musí být z cihel. Provedli ji bratři  Franz a Johann Hampové, a to tak důkladně, že ji někdo nazval „hradem“ a to pojmenování zůstalo. K jejímu slavnostnímu otevření došlo
9. června 1839. Tento rok byl největší sezónou lázní, v níž počet hostů dosáhl 1.544 osob, z toho 120 lékařů z celé Evropy. Její výnos představoval 120.000 zlatých konv. měny.

   Světové lázně! Skvělá bilance tehdy čtyřicetiletého muže, jemuž se dostávalo všeobecného uznání. Vděční Maďaři dali v tom roce postavit na promenádě na vysokém odstavci sochu lva, symbolu síly Priessnitzovy vodoléčby, od mnichovského sochaře L. M. Schwanthalera. V roce 1848 byl odhalen Francouzský pomník s nápisem „Au génie de léau froide“-,,Geniovi studené vody". V roce 1846 udělil rakouský císař Vincenzi Priessnitzovi Zlatou občanskou medaili I. třídy, nejvyšší vyznamenání pro civilní osobu, jaké před ním nikdo v rakouském Slezsku neobdržel. Sláva objevitele novodobé vodoléčby trvala i po jeho smrti. Na Gräfenberku byly postaveny další pomníky: Český a Polský, ve městě Frývaldově pak roku 1909 velké sousoší vytvořené sochařem Obethem, ve Vídni byla v roce 1911 odhalena Priessnitzova socha v nadživotní velikosti, Priessnitzovy sochy jsou i v polské Poznani a v německém Kirchheimu u.Teck (1969). O V. Priessnitzovi a jeho vodoléčebně bylo podle Dr. med. Chr. Diehla napsáno přes čtyři sta knih v řadě jazyků. Jméno Priessnitz bylo ve světě tak známé, že mu došel z Jižní Ameriky dopis s pouhou adresou: Vincenz Priessnitz, Evropa.

     Vincenz Priessnitz byl nejenom geniální léčitel, zakladatel novodobé vodoléčby, ale i sedlák, hospodář a podnikatel. Tyto vlastnosti byly u něho tak výrazné, že někteří autoři (N.Neuens, O. Keblmayer) je nazvali jeho „druhou přirozeností“.

   Především to byla jeho láska k polím. Jak mohl, zapřáhl povoz a vyjel na pole. Pacienti to neradi viděli a připomínali: „ Pane Priessnitz,  šetřte se, jste tady pro nás.“ Priessnitz svou lásku k polím netajil a nejednou prohlásil: „Kdybych jednou přestal léčit nemocné vodou, nebudu ničím jiným než sedlákem.“

   Vincenz Priessnitz byl však hospodářem v nejširším slova smyslu, s velkorysým podnikatelským duchem. Bez toho by bylo sotva možné, aby vybudoval od nejprostších začátků lázně takového rozsahu a získal majetek, o němž po jeho smrti kolovaly až fantastické pověsti.

   Aby uspokojil svou touhu po hospodaření a podnikání na velkém zemědělském majetku,  koupil v roce 1841 od Antona von Wischetski z Nisy spojené panství Bílý Potok - Kohout za 72.000 zlatých konvenční měny. Místo uspokojení a radosti vzal na sebe vinou nespolehlivých správců těžké břemeno, které vyčerpávalo jeho síly. Dojížděl sem každý týden.

   Od května 1842 se při každé zpáteční cestě zastavil v Javorníku čp. 42 navštívit své děti. Ten dům s velkou zahradou koupil v září 1841 právě za účelem jejich výchovy, na níž rodiče na Gräfenberku neměli čas a která tam trpěla nevhodnou pozorností lázeňských hostů. Výchovu dětí v Javorníku svěřil Rosalii Kaltfeldové, vychovatelce ze švýcarského Neuchatelu. Výborně se osvědčila, zůstala u rodiny po celý svůj život a odpočívá na jesenickém hřbitově.

   Manželství Vincenze Priessnitze se Sofií, rozenou Priessnitzovou (nebyli příbuzní - příjmení Priessnitz bývalo v kraji časté), dcerou šoltyse v České Vsi, bylo podle všech zpráv vzorné. Po Kristině a Sofii přišel na svět syn František. Ten však do roka zemřel a následovaly samé dcery: do roku 1841 šest za sebou, a rodiče stárli. To byla těžká rána v jejich srdci, zvláště když jeden z konkurentů Johann Schroth v Lipové měl syna - pokračovatele a druhý konkurent Josef Weiss ve Frývaldově dokonce syny dva.

   Žena tehdy nestudovala lékařství, nemohla ani vést lázně. Nadějí byla dcera Sofie, otci nejbližší, a možnost provdat ji za lékaře. Ta se však, sedmnáctiletá, zamilovala do velkostatkáře Josefa Ujháziho z dalekého Budimíru u Košic a 26.1. 1847 se za něj provdala. Ten otřes otec neunesl. Následující den po svatbě se zhroutil a po dlouhé hodiny zůstal

 v hlubokém bezvědomí, z něhož jej obtížně křísili. Od té doby se již plně nezotavil.

   Tehdy se 48letému narodil 22.6. 1847 syn Vincenz Pavel. Otec podnikl hned vše, aby syna zajistil. Ještě v tom roce koupil dva velké statky (čp. 113 a čp. 114) v České Vsi, které dal  připsat na Vincenze Pavla a roku 1850 sousední dům, který se stal v pozemkových knihách hlavní vložkou.

   V následujících letech se zdraví Vincenze Priessnitze postupně zhoršovalo. Přispěly k tomu i revoluční události roku 1848, kdy po celých 15 měsíců neměl o milované dceři Žofii a její rodině v Uhrách žádné zprávy. V té době docházelo ke změně jeho chování, nálad i k častým výrokům o konci života. Priessnitz, sám dobrý diagnostik, si byl svého stavu vědom. V únoru 1851, deset měsíců před smrtí, sepsal obsáhlý testament, v němž rozhodl o svém rozsáhlém majetku.

   Situace byla složitá: kromě manželky byl zde syn Vincenz Pavel, ani ne čtyřletý, avšak jediný, kdo přicházel do úvahy, že v budoucnosti převezme Priessnitzovo životní dílo: gräfenberské lázně. Těžkou otázkou bylo pět nezletilých neprovdaných dcer. Kdo budou jejich manželé, do jejichž rukou přejde zděděný majetek?

   Také zde se Vincenz Priessnitz projevil jako uvážlivý, opatrný, do budoucna hledící hospodář. Gräfenberské nemovitosti odkázal synovi, zařízení vodoléčebného ústavu také pod podmínkou, že se stane vodním lékařem. Kdyby podmínku nesplnil, mělo se zařízení prodat

 a vytěžek rozdělit. Vincenz Pavel lékařství ve Vídni studoval, avšak nedostudoval. Přesto mu Priessnitzova část lázní, jež se mezitím působením J. Schindlera rozrostla, zůstala. Zemřel však náhle 30.6. 1884 ve věku 37 let.

   Největší byl problém nemovitostí spojených panství Bílý Potok- Kohout a domu čp. 42

 v Javorníku. Aby zabránil nebezpečí, že se tento majetek dostane do nepokrevních rukou (budoucích manželů), zatížil jeho dědictví tzv. fideikomisární substitucí: dědici obdrželi rovným dílem vlastnictví, ale omezené zákazem prodeje a zatížení majetku, ve skutečnosti tedy pouhou správu a výnosy. Volná dispozice měla připadnout pokrevním potomkům Priessnitzových dětí. Toto ustanovení  závěti, jistě dobře míněné a tvrdě sankcionované, se ukázalo jako nešťastné: první světová válka způsobila praktický rozpad tohoto majetku.

  O majetku, který zanechal V. Priessnitz dědicům, kolovaly po jeho smrti fantastické pověsti. Novináři jej odhadovali na tři miliony zlatých. Odevzdací listina, vydaná Okresním soudem ve Frývaldově dne 2. srpna 1853 čj. 3794, jej vykazuje částkou 265.000. I to bylo obrovské jmění, porovnáme-li je s rozpočtem města Frývaldova na rok 1845, který činil 13.742 zlatých.

   Kromě testamentu podnikl Vincenz Priessnitz v očekávání smrti ještě další důležité jednání, o němž však nejsou žádné písemné doklady: zajištění provozu gräfenberských lázní do doby, než syn Vincenz Pavel dospěje, vystuduje podle jeho přání lékařství, a ujme se nástupnictví. Vyvoleným byl Josef Schindler (1814-1890), který měl dobře zavedený vodoléčebný ústav v Potočné v Jizerských horách. Jak dosvědčuje medaile, vydaná k 25. výročí působení J. Schindlera na Gräfenberku, k jednání a dohodě došlo 30. července 1851. To umožnilo, že Josef Schindler mohl na Gräfenberk nastoupit již 24.12. 1851 - necelý měsíc po smrti Vincenze Priessnitze. Prozíravý hospodář měl v tomto výběru velmi šťastnou ruku.

   Počátkem listopadu 1851 Vincenz Priessnitz jel v záležitosti svého panství do Javorníku. Celkově oslabený organizmus nepřekonal nachlazení, které si cestou přivodil, a v pátek 28. listopadu 1851 vydechl  velký léčitel naposledy.